http://www.youtube.com/watch?v=2UF6swv0wsw&feature=youtu.be
Mathew
V řídícím středisku vládl chaos a ani na něm to nemohlo nezanechat stopy. Bože, jak se těší. "Pospěšte si s tou dodávkou, copak chcete, abych vařil jenom z toho blafu, kterýmu říkaj sušený maso? Co by mi na to asi řekl kapitán?". Při průchodu svým královstvím se musel na chvíli zastavit, aby se podíval na tu krásu venku. Všechno se pohybovalo, police se krásně plnily skvělým dehydrovanými potravinami a celý prostor se pomalu zaplňoval až ke stropu. Najednou se zarazil a to, co spatřil, ho donutilo se naštvat: "Kam si myslíš, že to dáváš? Tohle patří do mrazáku a ne k zelenině. Chceš snad, aby měl kapitán k snídani cereálie místo slaniny nebo co? Víš, co by mi na to řekl? Hm.. zamyslím se nad tím. Asi něco jako 'dvě hodiny BK'. Víš ty, co to znamená? Dvě hodiny bez kyslíku. Nebo hůř. Poslal by mě natírat loď a to já k smrti nesnáším".
Po úmorné inventuře zjistil, že se trochu zdržel a do odletu už zbývá jenom dvacet minut. Nechtěl na můstek přijít pozdě, a proto rychle zaběhl do své kajuty a nasoukal své rozložité tělo do příliš malého skafandru. Oni je snad dělají pro trpaslíky, nebo co? Přiběhl na můstek s několika menšími zraněními a pár šrámy jen tak tak, aby schytal kapitánův nelibý pohled.
"Doufám, že sis užil svou sváču. Můžeme už letět nebo si jdeš ještě pro dezert?", prohodil Will a nechal na sobě znát špetku úlevy, že má svého dvorního kuchaře konečně po ruce.
"Ale kápo, vždyť mě znáš, nikdy bych si něco takového nenechal ujít a víš, jak se těším, co ve vesmíru všechno ochutnám", nemohl se nepotit, ale mohlo to být i horší.
S pohledem upřeným Mathewovým směrem Will pronesl: "Jestli už se nikdo netoulá, celkem rád bych spustil odpočet".
Po rozkazu muže sedícího ve vyvýšeném křesle jejich perfektní a nádherné lodi, s tvarem připomínajícím zvíře připravené k útoku a z jistého úhlu i starý Concord, se rozrezonovaly reproduktory rozeseté po celé lodi a lehce bez emoční hlas patřící CML, centrálnímu mozku lodi, konstatoval: "VŠECHEN PERSONÁL NECHŤ SE DOSTAVÍ NA SVÁ MÍSTA. ZAHÁJENÍ PŘEDLETOVÉ KONTROLY: KONTROLA MOTORŮ, V POŘÁDKU. LETOVÉ SYSTÉMY STARTUJÍ A JSOU PLNĚ FUNKČNÍ. UMĚLÁ ATMOSFÉRA A ÚROVEŇ KYSLÍKU, V POŘÁDKU. HLADINA KYSLÍKU 21% A STABILNÍ. JSME PŘIPRAVENI K ODLETU, KAPITÁNE. ČEKÁM NA VÁŠ ROZKAZ."
"Jdeme na to.", zvolal Will lehce freneticky a Mathew nemohl než uvažovat o tom, kde končí odvaha a začíná šílenství, protože lesk ve Willových očích, ten známý život napájený adrenalinem, se nevídal jen tak u někoho.
"ODPOČÍTÁVÁM: 10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1.. ZÁŽEH HLAVNÍCH MOTORŮ."
Rachot ozývající se někde z útrob lodi a asi tak miliardy součástek, nedělal Matovi vůbec dobře. Tlak ze síly startu ho zatlačil do sedačky a byl silnější než všechny horské dráhy světa dohromady. Okamžitě po vzletu se loď trochu naklonila a začala rotovat kolem své osy. Dosahovali první kosmické rychlosti. Po několika okamžicích se dostali na oběžnou dráhu a koutkem oka zahlédl modrou zemi. Svou tolik oblíbenou planetku. Snad si ještě někdy dopřeje oblíbený biftek s oblohou a kvasnicovým pivem, které má tak rád.
Podíval se vedle sebe a usmál se na Terku, odbornici na jazyky a lingvistku. Vypadala ještě hůř, než se cítil on a když zachytila jeho pohled zvolala:
"Tohle je šílenství, to nemůžeme v životě přežít!", hlasem, spíš zvukem, který by si Matt nepřál slyšet ani od svých hrnců.
"Ale můžem. Víš co určitě třeba já nepřežiju?"
"Nnnnee. Neevvííím.".
"Nemáme žádný kečup, kapitán mě zabije."
"Tvoje.. starosti.. bych chtěla .. mmíít."
Loď prorazila tvrdá mračna atmosféry a protlačila se do volného prostoru na zanedbatelnou modrou kuličkou někde v zapomenutém ďolíku vesmíru, zvanou Země. Za chvíli ulehnou do svých krio komůrek k pekelně dlouhému spánku a až se probudí, kdo ví, co všechno je na cestě do galaxie Oskárius čeká?
Will
O dlouhých 20 let později přistáli na planetě, o které se domnívali, že je Oskáriem. Středem vesmíru a jejich cesty.
Když CML vzbudil Willa, loď se právě chystala na sestup po nízké orbitě mezi dvěma červeno-hnědě osvětlenými měsíci působícími dojmem trochu laciného hororu. Nechám je ještě spát a vzbudím je, až bude po všem. Nemusí přece být u všeho. Loď se poklidně snášela atmosférou hustou jako poleva na narozeninovém dortu. Snad všechno půjde hladce.
"CML, jaká je naše výška?"
"15 KM, NAD POVRCHEM", řekl hlas ze světa bitů, jedniček a nul.
"Zahaj přistávací sekvenci. Začni pomalu probouzet posádku."
"ZAHÁJENA. 5 KM. 3KM NAD POVRCHEM. 500 M, VYSOUVÁM PODVOZEK, ZAŽEHÁVÁM BRZDNÉ RAKETY. PŘISTÁVACÍ SEKVENCE UKONČENA."
"Počítači, zkontroluj vnější atmosféru."
"ATMOSFÉRA VHODNÁ PRO ŽIVOT. VLHKOST VZUCHU 56%, TEPLOTA 28 STUPŇŮ. ÚROVEŇ KYSLÍKU 18 PROCENT."
"Posádko, mluví k vám kapitán. Právě jsme přistáli na planetě Oskárius. Za hodinu chci mít připravený první průzkumnou jednotku, sám ji povedu."
Stalo se, jak si přál. Konečně. Po tak dlouhé době. Dveře nákladního prostoru se otevřely a jako správný kapitán udělal první krok do neznáma. Přistáli na planině blízko nedalekého porostu žluto-zelených rozvětvených stromů. No něčeho jako stromy.
Netrval to ani půl hodinu, než se dostali na pahorky nad planinou. Co to.. Z hrany jednoho vrcholu uviděl.. To není možné, že by nebyli na správné planetě? Oskárius by neměl být obydlený.
Martin
Strávil na planetě mnoho let a čekal, že se něco stane. Vždycky se něco stane a hlavně jemu. Stalo se mu to už dávno, když ho osud svedl dohromady s ní. S tou otravnou přechytralou blondýnou nahranou do kvazi přívěsku plandajícího okolo jeho ošlehaného krku. Byla sice jenom počítač, ale o to byla střelenější a místy nesnesitelně vtipná a hlavně… zákeřná. Holy se jmenuje a je to nejzvláštnější společník, jakého kdy na svých cestách vesmírem potkal. No, mohlo to být i horší.
Měl zrovna službu, když mu na obrazovku zaplněnou jeho oblíbenou gameskou jakoby nic naservírovala scénu něčeho, co by nikdy nechtěl spatřit. Nevěřil vlastním očím.
"Co to má jako znamenat? Zas nějaký tvoje fórky, co? Na to ti neskočim. Tak budeš se mnou mluvit ty přechytralá kalkulačko?"
"Ne.", pískla na něj a na chviličku měl pocit, že na monitoru viděl vyplazený jazyk.
Alarm začal vřískat, jako o život, varovná světla hrála svou diskotéku na úrovni hodné profesionálního diskžokeje a mapa trupu ukazovala narušené místo v plášti lodi.
"Tos nemohla něco říct dřív? Co mám teď asi dělat?"
"Poraď si, jak umíš, ty si tu vesmírnej vlk, ne já. Já sem jenom hloupá …"
Když se probudil na zemi můstku, stál nad ním Will s krvavým šrámem na tváři a otázkou na jazyku: "Co se stalo, Martine?"
"Musel to být mikroasteroid a ten špíňák ti udělal díru do lodi. Jak jsme na tom?", zeptal se a celkem ztěžka se zvedal na nohy.
"Zásoby prach-u jsou OK, loď vypadá díky Holy taky docela dobře, protože nás dostala na tuhle planetu a hodně rychle přistála."
"Planetu? Jakou planetu? Neříkej mi, že nás bloncka posadila na něco v tomhle kvadrantu. Sakra nějak mi z tý pecky do hlavy bzučí v celý hlavě."
"Tím to nebude. Podívej se z okna."
Byl zvyklý na ledacos, ale co uviděl z okna, to nebylo málo a málem ho to život stálo. Posadila je doprostřed obřího úlu. Nebyl to tak docela úl, ale celá planety jako by byla jedna velká plástev a včelám kolem se to asi líbit nebude…
