23.7.2013 Prelude

Člověk od doby, kdy se mu v hlavě zrodila první iluze myšlenky, vzhlížel k obloze, aby si mohl klást důležitou otázku – kdo na ní bydlí? Bohové? Jsou hvězdy místem, kde odpočívají naši starší, aby se setkali se svými stvořiteli? Mocnými obry, jejichž oči pozorují v noci své velkolepé dílo? Nebo se máme hvězd a jejich tajemství spíš bát? Tma nikdy nepřinese nic dobrého.
Slunce oběhlo Modrou planetu nespočetněkrát a Země změnila svou podobu téměř k nepoznání – kontinenty se rozdělily, lidé si přestali rozumět, a aby toho nebylo málo, začali se dívat do obývacích pokojů bohů na obloze svými zvětšovacími skly. Než se mohli rozkoukat, zjistili, že se dívají do nového světa plného tmy, zvuků, supernov a tajemných zákoutí, která nikdo nikdy nenavštívil.
V druhém tisíciletí lidstvo překonalo své vzájemné rozpory, rozmíšky a žabomyší války a stejně jako onen první muž pohlédlo svorně vzhůru ke hvězdám; spojila je jediná snaha – dostat se do středu známého vesmíru. Superpočítače to dokázali spočítat. Střed vesmíru existuje. Galaxie, v jejímž temném a záhadami opleteném středu se nachází Střed vesmíru, nese jméno Oskárius a zde začíná náš příběh o nekonečném putování ke středu vesmíru. Zde jsme my a naše loď – Athzalar. Všechnu naději na záchranu skomírající planety jsme vložili do jediné naděje a teď, o pouhý jeden rok později, jsme přijali zprávu. Konečně přišla. Z hlouby nekonečného vesmíru. Teď. Právě probíhá její přenos. Tik ťak. Bit po bitu. Slovo po slovu. Neopovažujte se ani dýchat. Začínáme přehrávat zachycenou zprávu:
"Sestoupili jsme na hladinu osmi tisíc metrů, ale planeta se přibližuje velmi rychle. Alespoň jak vidíme na monitorech. Za pár minut dosedáme. Stabilizační bloky se noří do povrchu. Odepínáme bezpečnostní pásy. V následujících hodinách a dnech nás čeká řada pokusů a testů, které ověří možnost opustit loď. Otevíráme ochranné kryty prosklené kabiny. Žaluzie se pomalu zvedají a před vidíme záři… To snad ne?!!! To není možné! Vždyť to je...“
Světem zavládla panika. Řídící centrum je v troskách. Nikdo není schopen ani promluvit. Po 11 měsících, 47 dnech a 14 hodinách od startu jsme obdrželi první náznak úspěchu její mise uložený do slov vyslaných na tak velkou vzdálenost, že bolí hlava jenom z toho, když si to jeden pokusí představit. A poslední.
Jen jeden z nás zůstává zcela v klidu a s naprostou rozvahou sleduje dění v místnosti, kde se atmosféra podobá raketě těsně před startem. Chvění je cítit. Ve vzduchu. Zápach potu se šíří místností a pokrývá její osazenstvo jako hrad tapiserie.
Člen průzkumných výprav a neohrožený dobrodruh, dobyvatel nekonečných záhad celého světa, člověk s nesmírnou zvídavostí a odhodláním, svého času čestný člen VII. kavalerie, William "Lucky" Hill je nejotrlejším průzkumníkem a poradcem všech velitelů ozbrojených složek pro průzkumné mise v dalekém vesmíru. Když se našla nějaká duše tvrdící něco o nemožné výpravě, on to dokázal, měl-li se někdo dostat někam, kde nikdo nebyl a ani človíček netušil, kde "někde" vlastně je, on tam došel. Nikdy nenechal nikoho padnout nebo opomenutého a samotného vzadu. Podnikl bezpočet výpravných misí po sluneční soustavě a jedině náhodou, byť byl mezi prvními dobrovolníky, se nedostal na palubu lodi Athzalar.
Will
Všiml si, jak na něj všichni zírají. Pot se jim leskne na tváři. Nikdo se neopováží ani pomyslet na fakt, který je dávno pravdou a ví, co se od něho bude očekávat v nadcházejících chvílích. Je celkem vtipné pozorovat ty pohlaváry, jak se škvaří ve vlastní šťávě. Ano, raketa spadla. Pravděpodobně nikdo nepřežil. Nemohl. Ví to. Na palubě té lodi měl několik velice dobrých přátel. Peter. Anna. Geofrey. Oni všichni. A Dario. Och Dario. Proč jsem si jenom musel zlomit tu nohu? Zastoupil mě a měl z toho takovou radost. Záviděl jsem mu, ale nemělo to dopadnout takhle. Nikdo si nezaslouží se propadnout do hloubi vesmíru, nikým nehledán a zapomenut. Promění se v prach a zetlí. Prach. Pořád se mu o něm zdá. Je to znamení? Jaký to má všechno význam? Co dělat dál? Blíží se k němu jeden ze starších generálů generálního štábu a vypadá to, že s ním chce mluvit.
"Co si o tom myslíte, Wille?", zeptal se muž dávno za nejlepšími lety a zjevnými sklony k nezdravému životnímu stylu, jehož jméno si nebyl schopen vybavit.
"Athzalar už není, generále. Všichni zmizeli neznámo kam.", i když si přeju z celé své podstaty, aby to nebyla pravda. Dario, kamaráde, kde jsi?
"A kdybychom náhodou měli v plánu…", nenechal ho dokončit větu a automaticky řekl: "Ano, pane. Hlásím se dobrovolně a má posádka bude připravena během čtyřiadvaceti hodin k odletu na palubě Ettela".
"Výborně. Mise Inasnum startuje zítra ve 23:00 hodin. Vaším úkolem je zjistit, jaký osud postihl Athzalar a dorazit do Středu vesmíru."